Co si myslí kocour?
Vrhl jsem na páníčka nevrlý pohled, když mě probudil a vzal do náručí. Grrr, copak neexistuje určený celodenní klid pro spící kočičí bytosti? Nemohli by si ti dvounožci už konečně zapamatovat, že my trávíme celý svůj život spaním? Nebo hledáním vhodného místa na spaní. A taky by je nezabilo koupit lepší konzervu, ale to ne. Hlavně neutrácet moc peněz, to je jejich heslo. Kdyby mi alespoň občas dali sami od sebe kus salámu. A pak se diví, že ho kradu z kuchyně! Tváří se pak na mě, jako že jsem zločinec, kterého by měli pověsit do průvanu. Že prý jsem hrozný nevděčník! Oni mají co říkat, když každý den vyslechnu jejich problémy a oni se mi odvděčí takhle. No, teď to není tak špatné, říkám si. Pohodlně se rozvaluji na páníčkově těle a hlasitě předu. Jako motocykl. No moment...Vidím už zase tu děsivou věc, která stéká po tváři páníčka. Slza. Slza o velikosti hrášku pomalu sjíždí dolů. Je jen otázka času, kdy přistane na mém krásně upraveném kožíšku. Je čas se připravit...PLESK! Ach ne! Můj kožich! Zběsile jsem vyskočil, upravil se a ohlédl se na dvounožce, který se stále tvářil udiveně. Nerozumíte kráse, lidi! Vysmíval jsem se jim do očí. To je zase moje heslo, řekl jsem si. Pak mi ale došlo, že mě potřebují, abych jim do života vnesl radost. Pomalu jsem se páníčkovi zase vyhoupl na klín a opět se dal do předení. Jeho slzy už mi nevadily. Jsem správný kocour, usmál jsem se a s touto myšlenkou usnul.
Náš kocourek :)